MILLHOUSE BLOG: Benátská noc

Tak se opět přiblížil čas, kdy se koná festival Benátská noc. Jako každoročně se koná v malé vesničce u Jablonce nad Nisou – na Malé Skále. Každoročně se ho účastní spousta známých i neznámých (převážně rockových) kapel a hlavně taky spousta návštěvníků (tuším, že v posledních letech se ho účastní kolem 20-25.000 zvědavců). U některých se o kvalitě jejich vystoupení dá s úspěchem polemizovat (třeba Michal Hrůza je fakt hrůza ..). Nicméně kvalita kapel není to, o čem bych tu chtěl psát (jinak raději mám festival Keltská noc, který se taktéž koná v našem regionu – v Harrachově a je menší jak počtem kapel,tak počtem účastníků, ale prostě hrají tam většinou kapely mě bližší – rockovější a punkovější. Třeba „výstup“ zpěváka Bořka z kapely E!E, který se notně posilněn alkoholem vyškrábal na „stage“, tuším při vystoupení „Vypsané fixy“ a rozhodl se skočit do rozjařeného kotle fanoušků, patří k jedněm z nezapomenutelných událostí ročníku před třemi lety. Bohužel pro něj si to zřejmě nějak špatně vypočítal a doskočil pouze do hrazení, které oddělovalo stage a obecenstvo a do nějž se vcelku slušně zamotal a snad si i zlomil nohu ).
Na Benátské noci jsem byl naposledy před dvěma roky (loni jsem zde nebyl a ani letos se tam bohužel nechystám, můj vztah s přítelem mne „zaměstnává“ na plný úvazek, takže tyto kratochvíle si holt již musím odpustit ). Nicméně onehdá jsem se potkal se svým nejlepším kámošem Lubošem (hetero a vlastně v té době to on o mě taky nevěděl, vlastně to nevěděl prakticky nikdo ) a na něco jsme si vzpomněli. Jak jsem již předeslal, nebudu zde hodnotit a popisovat vystoupení kapel, ale vystoupení úplně jiné. Totiž naše (ač o něm ví pouze málo lidí a není to vystoupení hudební) …
Již několik měsíců předem jsme plánovali s partičkou známých kamarádů a kamarádek, že se na Benátskou vypravíme. Takže jsme se sem dostali již během dopoledne a začali pomaličku a polehoučku popíjet. Tak to šlo celý den, až k večeru jsme byli již poměrně dosti v náladě a zrovna jsme s Lubošem procházeli mezi různými stánky, které se zde nacházeli. Ani nevím proč, ale začali jsme spolu komunikovat pouze anglicky. Došli jsme k jednomu stánku (už ani nevím, co zde nabízeli, ale to není tak úplně podstatné) a dali jsme se do řeči se zde obsluhující slečnou (hezkou, ale to pro Vás není a ani pro mě nebylo tak podstatné, že ne ? ). Podotýkám, že jsme neměli v plánu nějak někoho oblbovat, alespoň v počátku ne. Slečna (jmenovala se Krystýna) vycítila příležitost si „zaspíkovat“, takže jsme tam nějakou dobu vydrželi s ní klábosit. Nejprve jsme se museli představit. No a Petr a Luboš není tak úplně americké, takže jsme si je museli pozměnit. U mne to bylo jednoduché, z Petra na jméno Peter není tak daleko a Luboš si asi zhruba po pikosekundě přemýšlení zvolil jméno Jeff. Doteď si pamatuju, jak se nám Krystýna snažila s úsměvem na rtech vnutit tu svou Krystýnu a mi jsme to „emericky“ jakoby nemohli pořádně vyslovit. Takže to po chvilce uťala s tím že pronesla „Call me Chris“. Posléze se následovala diskuze na téma kdo odkud je a tak. Takže Chris byla z Prahy. No a co čert nechtěl, tak tím, že jsme nic neměli předem připravené, tak přesně jako ve špatném filmu jsme ve stejném okamžiku s Lubošem řekli dvě rozdílná města. Co víc – dva rozdílné státy. Vlastně jsme se od sebe rádoby bydleli jak nejdál to snad šlo. Já jsem řekl San Francisco (východní pobřeží) a Luboš Tampu (západní pobřeží). Luboš měl oproti mě výhodu, protože on skutečně v oblasti Tampy zhruba šest let žil, takže kdyby se Krystýna na něco ptala, mohl by odpovědět, kdežto já jsem v San Franciscu v životě nebyl – vlastně jsem v životě nebyl v USA, takže bych byl pěkně v háji). Ale Krystýna se naštěstí v tomle směru na nic neptala, takže to bylo nakonec docela v pohodě. Asi štěstí opilých . Vyvstal ale další problém a to ten, že jsme se na začátku prokecli, že zde dlouhodobě nežijeme, ale že tu jsme jenom na prázdninách, tak jak jsme se, sakra, vlastně potkali. Použil jsem hned první a nejprůhlednější z průhledných lží, která mě okamžitě napadla – potkali jsme se na letišti v Praze a večer, když jsme byli na nějaký akci, tak nám někdo řekl, že existuje skvělý festival Benátská noc, takže jsme se rozhodli, že nemůžeme chybět ! Nevím, nechápu, ani tohle neprokoukla a čile jsme se bavili dál
Ještě jsem nezmínil, že spolu s Krystýnou tam byl ve stánku chlápek, takový oplácanější chlapík, který evidentně anglicky neuměl. Nicméně asi po tři čtvrtě hodině naší konverzace tam česky zahulasil „Krystýno, už pošli ty americký čůráky někam DO PRDELE !“. Zeptal jsem se Krystýny,co jako že to říkal, protože jako američan jsem mu fakt rozumět nemohl. Prý nic důležitýho, že se prý jmenuje Karel (jehož jsme vzápětí začali familierně oslovovat Carl) a že ho docela baví nás poslouchat, i když nám nerozumí .
Na stolečku u stánku ležela paperbacková bichle s názvem „Průvodce drogami“. Takže po několika „marných“ pokusech o přečtení názvu s přízvukem Jeff zhodnotil, že „drougámi“ zni skoro jako drogy. Krystýna se jen začervenala a pověděla nám, že se skutečněš jedná o drogy a že Carl si občas dá jointa. V ten okamžik začal Jeff do Krystýny rýt, ať řekne Carlovi, že by jako mohl smotnout brčko a nabídnout. Zatím se to však míjelo účinkem a nic v tomto smyslu se nedělo. Krystýna ze mě začala mámit můj telefon nebo alespoˇm e-mail. Tady začalo jít trošku do tuhého, ale jak jsme byli rozjetí ve vymýšlení si a stavění prakticky všech věci vždy v tom daném okamžiku, bez mrknutí oka jsem jí vysvětlil, že jí ani jedno nemohu dát, protože ani jedno nemám. Jsem totiž jeden z těch, kteří se z principu vyhýbají jakýmkoliv technickým vymoženostem. Opět do této hry vstoupila náhoda (nehoda) jako z blbého filmu, když mi v ten okamžik začal v kapse u šortek vyzvánět telefon … Buď jak buď – s rukou v kapse jsem ho prakticky hned „vytípnul“ a zdálo se, že ani Krystýna nic nezaregistrovala a asi to možná zaniklo ve všeobecném hluku kolem a myslela si, že to je součástí vystoupení z některé ze „stages“ kolem. Takže to naštěstí pro nás ještě neskončilo naším vyzrazením
Pokračovali jsme dál a zhruba po další půl hodině se nám podařilo s pomocí Chris přesvědčit Carla, že by mohl ubalit toho špeka. Já si dal jenom trošku, takže jsem byl vcelku v pohodě, ale Luboš si dal do rypáku asi docela dost, jak špek chodil pořád dokola. Najednou se rozkašlal a doslova rozhýkal a začal tam česky blekotat ty vole TY VOLE. Ale opět – Krystýna ani Carl asi neslyšeli
Takže se směle pokračovalo dál. Už ani nevím co, ale řekl jsem něco gramaticky špatně a najednou Chris obrátila a začala mi anglicky říkat, že mi kvůli tomu vůbec nevěří, že jsem američan .. Tady šlo fakt do tuhého .. Ale hra byla rozehraná a nechtělo se mi to takhle nechat ukončit, takže jsem ji bleskurychle řekl, že to je tím, že jsem nebyl původem Američan . Mezitím, co jsem tohle říkal mi letělo hlavou, že si musím vymyslet nějaký neověřitelný stát, aby se na nic nemohla zeptat. Takže – Francie, Německo – nesmysl. Je to moc blízko. Navíc by náhodou mohla umět německy nebo francouzsky a odtud by nebylo úniku. A taky moc jako francouz nevypadám . Takže jsem zbrousil poněkud dále a řekl jsem jí, že do svých čtrnácti let jsem s rodiči bydlel v Jihoafrické republice a že anglicky jsem se začal učit až poté v Americe, takže občas se mi stane, že něco řeknu špatně. Definitivně jsem tuto kapitolu uzavřel tím, že jsem doplnil, že rodiče byli vysoce postavení úředníci a ať se mně ani nezkouší ptát na moji minulost – „Znáš to – apartheid a tak a já vůbec na tohle nejsem pyšnej a nerad o tom hovořím“ . To ji nějak přesvědčilo, že ji teda jako opravdu nekecáme (později jsem se dozvěděl, že angličtina je jeden z úředních jazyků v JAR, což ona naštěstí taky netušila, takže do mne neryla ). Nakonec jsme se tedy asi po dvou hodinách s ní a s Carlem rozloučili. Carlovi se viditelně ulevilo, že nás má z krku, Chris nám slíbila, že s náma ještě půjde na nějakou kapelu, že se pro ní máme později zastavit. Když jsme po několika dalších pivech hledali jejich stánek, který jsme zprvu nemohli ani najít, jak jsme byli „zmatení“ zjistili jsme, že už mají zavřeno a Chris je kdoví kde. Luboš ještě strčil ruku pod plachtou dovnitř (protože jsme tam předtím viděli i nějaká lůžka, na kterých oba spali) a nahmatal nějakou patu. Nevím, jestli to byla Krystýna, možná to mohl být i Carl, tak jsme to vzdali a vydali se vstříc dalším drinkům a následnému zaslouženému stánku. Dosud jsme přesvědčeni, že za náš výkon jsme si zasloužili Oscara, ale nějak nás asi zapomněli nominovat
Za pár týdnů jsme společně byli na nějaké akci, kde byl také náš společný kámoš Matt, američan, kterému jsme tuto historku vyprávěli. Celou dobu nás pobaveně sledoval a nakonec nás rozsekl větou „A to byla ta Chris tak pitomá nebo tak zhulená, že to nepoznala ? Už jenom podle vašich přízvuků !“. Jo jo, měl pravdu. Krystýna fakt byla asi hodně blbá. Jenom další potvrzení toho, že u holek se většinou moc nesnoubí krása a inteligence

Bylo to kapku delší povídání, ale snad Vás to alespoň trošku pobavilo …