VZPOMÍNKY STARÉ BUKVICE – 4. díl

Opět se blíží Vánoce. Dnes už jsme starší a kluci si dárky vzájemně přece nedávají. Začínám poznávat, že ten mužský svět potlačuje city a sám v sobě se ptám proč? Co je na tom tolik zlého, když projeví vzájemnou něžnou náklonnost muž muži? Pozoruji to i doma v rodině, otčím Pepa ještě bere mladšího bratra na klín, ale mě už ne. Když se tam přeci jen na chvíli vetřu, cítím jak je nesvůj a přitom zbožňuji doteky jeho mužných pevných stehen, jeho ruku jen tak přehozenou přese mě, kdy cítím jeho dech na svém zátylku a mužnou vůni. Dnes myslím, že tento nevinný kontakt schází i starším klukům. Pochopil jsem to nedávno, zrovna když dnes v mých čtyřiceti letech, mě na jedné akci zcela nečekaně objal devatenáctiletý kluk a setrval tak delší chvíli, cítil jsem jak okolí zmlklo a bylo plné napětí jen z toho, že přitiskl svou tvář na mou hlavu a držel mě pevně kolem ramen. Bylo mi líto, že i mě to připadalo poněkud nemístné navzdory tomu, že to bylo tak příjemné a očišťující dalo by se říct i léčivé.

Chlapi si dárky prostě nedávají, s tímto faktem jsem se musel smířit, když jsem přemýšlel o tom, co dám letos Edovi. Ani ta besídka mě letos tolik nebavila. My už totiž chodíme na pionýrské diskotéky vždycky v neděli od patnácti hodin odpoledne do kulturního domu Litochleby. Ptáme se jeden druhého ve třídě „Jdeš v neděli na Chlebárnu? No jasně, kam jinam, Michal tam zase bude mít nové singly Moderny, Durany a taky Depešáky.“ Jsou to prostě písně, které se tady u nás vůbec v rádiu ani v televizi nehrají, protože jsou ze Západu. Všechno za západu je špatné a zakázané to nám vtloukají do hlavy, a přitom když se sem k nám náhodou dostane nějaká čokoláda odtamtud nebo bonbony, jsou to ty nejlepší pamlsky, co jsme kdy jedli, tak jak tam může být všechno špatné? To už vůbec nemluvím o oblečení, má li někdo džíny, které se prodávají pouze v Tuzexu, no tak je to král a nosí je pořád. Jen se přes víkend vyperou a v pondělí je má opět na sobě, až do úplného roztrhání. Já džíny bohužel nemám, mám manžestráky ale máma sehnala naštěstí černý, nejhorší jsou ty medově hnědý ty jsou otřesný.
Vlním se v rytmu diska v sále, kde je umělé zatmění, diskžokejovi na pultíku svítí barevná hudba to je řada žárovek, které jsou natřené barvami a blikají střídavě do rytmu hudby, prostě něco úžasného. Začíná hrát zcela neskutečná božská skladba, do které vzdychá nějaká zpěvačka, kterou jsem ještě nikdy neslyšel, hudba mě tolik zasáhne, že se mi zatmí před očima a podlomí se mi kolena, vůbec nechápu, co se se mnou děje, je to nejčistší extáze. Když ta píseň dohraje, jsem jako v mrákotách, všechno kolem mě jen šumí a točí se, nechci z ní vůbec ven, nejraději bych jí poslouchal donekonečna. Hlas z reproduktoru do toho všeho jen suše oznamuje „ Tak a to byl kousek z Ameriky nová zpěvačka Madonna a její píseň Jako panna!“ a já už vím, že to bude mánie na celý život. Kdepak nějaká mámina Hanka, nebo moje Helenka, to byly jen náhražky.
Madonna to je to pravé!
Za zmínku stojí, že v těch dobách se považovalo za divné, když někdo na parketu tančil sám, natož aby spolu tančili dva kluci, to by je asi rovnou za zábavy vyhodili. Naštěstí se mravy začaly uvolňovat s nejnovějším tancem, který se jmenuje break, to je to, co všichni zkoušíme o přestávkách na chodbě ve škole, tam že člověk tancuje sám nevadí ani trochu.

A opět jaro, hormony se mi bouří, už je ze mě chlap říká máma. Celý svět se mění, to, co mně bavilo dřív, tomu se dnes jen směju. Dnes je na prvním místě sex, a to v jakékoliv podobě, dřív by mě ani nenapadlo koupit si časopis Kulturistika, to byl jediný časopis v té době, kde se dalo shlédnout nahé mužské tělo. Měl jsem jich pár, prohlížím si je v každé volné chvilce a je mi tak krásně, ale na ty časopisy, které měla doma Monika to nemá, ty tak sehnat, to by bylo terno! Takové se ale u nás nikde neseženou, všechny jsou ze Západu, z toho zakázaného místa, kde je asi všechno skvělé. Občas tam někdo uteče a o tom se potom nesmí mluvit. Je to jako by ti lidé zamřeli, každý ví že už je nikdy neuvidí, nikdy se sem nevrátí. Začínám si plánovat že až mi bude osmnáct, uteču tam taky. Co tady? Tady nic není, třeba na obyčejná jízdní kola se stojí fronta celou noc a ještě není jisté, že se na vás dostane. Takový nábytek, jaký máme doma, mají doma úplně stejný i u většiny mých spolužáků, liší se jenom stupněm opotřebení. U Edy mají také stejný, jenže jim vypadává šuple a nám dvířka. Chodíme teď k sobě na návštěvu pravidelně, jejich maminka má miminko, mladšího brášku, je s ním hodně práce a my chodíme také jezdit s kočárkem ven. Kráčíme vedle sebe a tlačíme kočár připadám si, že jsem máma a Eda je táta, ale je to otrava, jsme rádi, když dojedeme domů a jdeme potom ven sami. Moje láska k němu sílí, jsem zoufalý, nevím, jak mu to mám dát jednoznačně najevo?

Jednoho dne mě Ota pozve do altánu v lese, čekám tam na něj a on se táhne s kufříkem, „Hele měl jsem to za úkol vyhodit, ale myslím, že by se ti to mohlo hodit?“ Otevírám nedočkavě obě přezky a polije mě horko, v kufříku jsou ty časopisy a ještě karty a různé fotky, všechno ryzí pornografie, valím oči a vím, že ten náhle objevený poklad nechci dát z ruky. Kolik za to asi bude Ota chtít peněz? V duchu počítám, mám našetřeno dvě stě padesát korun, bojím se že za to bude chtít hodně, ale dal bych všechno jen abych to měl. „ Dáš padesátku?“ ptá se Ota , „No je to dost, ale dám,“ odpovídám a cítím se jako bych vyhrál ve sportce, „Zejtra ti jí přinesu do školy,“ nabízím. „Ne, to ne, potřebuju ty peníze hned,“ naléhá podivně Ota. Nezbývá mi, než odnést a schovat ten sladký kufříček do sklepa a přinést mu z domova pade.
Druhý den není Ota ve škole. Celý týden se neukázal, asi je nemocný myslíme si a odpoledne se jdeme zeptat k nim domů, dveře jsou přelepené páskami s razítky a z vedlejšího bytu vykukuje starší žena: „Královi utekli do Švédska, běžte pryč.“ Odcházíme pomalu po schodech dolů, jsme zkoprnělí, nechápeme, ještě nám zcela nedochází, že Otu už nikdy neuvidíme. Je mi to moc líto. Ve škole se o tom nesmí mluvit, je to tabu. Stejně jako homosexualita, vlastně ne, být gay je ještě asi tak stokrát horší.
A do téhle situace píšu Edovi, který sedí vedle mě v lavici, rozhodující dopis, „Mám doma ty časopisy, stejné jako jsme si prohlíželi u Moniky, nechceš si jít k nám odpoledne prohlížet?“ se strachem podávám zmačkaný papírek svému sousedovi, ten si ho rychle přečte, polkne nasucho, trochu zčervená, podívá se na mě a beze slova lehce přikývne. Více se o tom nebavíme a dopis je roztrhán na miniaturní kousíčky.

Jsme oba rudí ve tvářích, dychtivě otáčíme stránky, máme čas, nikdo není doma, naši přijdou až v půl páté. Máme víc než dvě hodiny času jen sami pro sebe. „To je, co? Proč to dělají?“ ptají se naše oči nad obrázkem ženy, které dva muži strkají prsty do přirození. Jí se to líbí, chce to, chce to úplně stejně jako já. Zcela přirozeně uléhám na koberec na záda a Eda si nesměle lehá ne mě, jsme oblečení, díváme se chvilku zblízka do očí, stydíme se a nevydržíme napoprvé ten pohled, tak se dotkneme tvářemi a jen cítíme naše boule v kalhotách mezi nohama, které na sebe tiskneme, cítím jak pomalu tlačí, přiráží a s jeho přírazy se mnou rozlévá čistá rozkoš, držíme tak asi půl hodiny se tiskneme, než se znovu odvážíme pohledět navzájem sobě do očí, je nám krásně. „Zkusíme to i bez kalhot?“ navrhuje Edík, „To ne, to až příště,“ odpovídám nepochopitelně, přitom to chci hned teď, okamžitě, ale něco mi prostě říká, že příště to bude lepší a hlavně……..bude i nějaké příště. Tak mi protentokrát alespoň vyhrnuje svetr a líbá moje nahá prsa, je to tak nádherné, bere si ze mě nekompromisně, co sám chce jako muž, neptá se a bere si, co ulovil, i když jsem ho vlastně svedl já a mezi námi začíná nádherná hra, která má trvat ještě dlouho.