VZPOMÍNKY STARÉ BUKVICE – 7. DÍL

Nastala mi doba temna. Co se týče intimního života ocitl jsem se v tunelu jehož světlo na konci není v dohledu. Naplno jsem si uvědomil tíhu a těžkost situace ve které jsem se ocitl a která mi byla vrozená. Leckdo řekne, že karty tak byly rozdány a našinec musí hrát s tím co dostal, ale jak hrát když nemáte žádný trumf, dokonce ani v rukávu a kdyby jen hrát, ale jak vyhrát? To je zcela nemožné a v takové situaci jsem se nyní nacházel. Sexuální stránku za mě denně řešila moje ruka a různé improvizované pomůcky, jenže ke smyslu života jsem já vždy potřeboval lásku. Již brzy v mládí jsem zjišťoval, že bez lásky bych nedokázal žít. Láska to byla moje první věc z těch tří které jsou člověku dány, avšak víru ani naději jsem zatím též neztrácel.
Oslovit nějakého kluka to bych se neodvážil na vydávané signály jsem kolikrát málem doplatil rozbitím huby i když jsem je vysílal zásadně v neznámém prostředí vůči neznámým jedincům anonymně. Tak třeba jsem volil taktiku dopravních prostředků. Když ke mně přisedl nějaký muž nebo kluk přitiskl jsem se k jeho stehnu svým stehnem a čekal jestli se odtáhne. Tenkrát byla sedadla ještě prakticky v jedné řadě, byla tedy možnost usednutí z pravé i z levé strany. Bylo víc šancí, jsem přesvědčen, že dnešní rozmístění sedadel musel navrhovat někdo kdo lásku nikdy nehledal a nebo již hledat přestal. Letmý dotyk, kterým jako prvním můžete dát najevo svou náklonnost vybranému protějšku, je zde minimalizován i tím jak jsou sedadla malá. Častokrát vidím, jak lidé sedí raději koleny do uličky než by vydrželi dotek druhého, naproti tomu třeba Ukrajinci ti sedí vedle sebe a muž muže drží kolikrát i kolem ramen. Mezi muži jsou letmé dotyky celkem běžné směle se plácají po ramenou drží se kolem krku objímají se na fotbale plácají se i po zadku a po břiše. Mají jenom dvě hlavní omezení, muž muži nesmí sáhnout na pohlaví a upřeně koukat do očí.
Naše nohy se setkaly a já jsem cítil i tlak z jeho strany, byl krásný s brašnou jel asi někam do úřadu? Tiskli jsme se k sobě a neodvážili se na sebe pohlédnout, teplo jeho stehna mi přivodilo silnou erekci, ale byl jsem jako svázaný, neodváživ se pohnout hlavou, on též ne. Cítili jsme se navzájem, tlačili kolikrát silně na sebe a nakonec vystoupili, takhle dopadl každý můj kontakt.
Gayové tehdy měli takových fint více, třeba když jsem si nesedl stávalo se mi, že ruka která držela společně s mojí jednu tyč, se při jízdě začala pomalu sunout, až se dotkla jakoby bezděčně té mojí, pak jsme stáli za sebou, tiskli se k sobě když byl nával a ještě se dotýkali rukama. Neznamenalo to nic a zároveň všechno. Kolikrát mě brnělo celé tělo než to na Muzeu všechno vystupovalo, ale vydržel bych i španělskou botu, jen abych se směl dotýkat muže. Poznal jsem také kouzlo takového krátkého sedadla na konci vagonu kterému se říkalo trojka. Tam když jste si sedli až úplně ke stěně a bylo štěstí, že se před vás postavil nějaký muž tak jste měli jeho rozkrok přímo před obličejem. Pokud jste předstírali, že vám klesá hlava únavou, kryti stěnou z jedné strany jste mohli celou cestu většinou nepozorováni, zírat do jeho rozkroku. Kolik já viděl chlapů jak si upravují zip u poklopce nebo se drbou na koulích přes kalhoty, upravují svého ptáka vlevo nebo vpravo (mimochodem říká se, že každý muž nosí svůj úd vždy k jedné straně) a všechno se odehrávalo tak dvacet třicet centimetrů od mých úst. Býval jsem zcela vyřízený, obestíralo mě zoufalství, beznaděj a obrovský chtíč se mnou lomcoval celou cestu. Laskavý čtenář se jistě nebude divit, že jsem po tomto objevu usedal již výhradně na toto místo.
Jednou se stalo, že přistoupil chlápek v dlouhém kabátě a když se chytil tyče nahoře strana kabátu vytvořila jakousi náhradu závěsu, tím jsem byl nyní krytý. Z jedné strany stěnou a z druhé kabátem, zvedl jsem tedy oči a uviděl, že on na mě kouká. Rychle jsem sklopil hlavu a náhle si všiml, že mu v kalhotách stojí jako voják. Dodal jsem si notně odvahy a hřbetem ruky která spočívala na mojí tašce na klíně jsem mu začal zlehka přejíždět, jen tak mimoděk jak vlak cukal při jízdě, po tom jeho hrbolu. Bylo to božské, chlap držel jak nadrženej kozel, hladil jsem mu ho sem a tam klouby mých prstů přes béžový manšestr jeho kalhot, cítil to nadělení co tam měl a pak náhle…..vystoupil. Byl jsem skoro šílený vztekem a beznadějí, kde ho teď proboha budu hledat?
Brzy mi bylo dáno poznat názor mojí matky na homosexualitu „ no my jsme zapadly s Jarkou náhodou do kavárny Evropa na Václaváku a představ si oni se tam drželi za ručičky ti buzeranti, my se ségrou vylítly okamžitě ven a udělalo se nám uplně špatně!“ líčila svojí kamarádce Vendule v kuchyni když slavila narozeniny, zatím co já jsem se cpal kremrolemi v obýváku. Sousto mi v ústech rychle zhořklo a pomyslel jsem si „tak Tobě to nikdy neřeknu, to si můžeš být jistá.“ Mám takovou povahu, stačí mi jedna špatná věta a uzavřou se ve mně navždy vrátka na celý život, mám sloní paměť a nikdy takové věci nezapomínám. Dokážu třeba časem odpustit, ovšem zapomenout nikdy.
Vendula na to vesele odpovídala „no Álo ty kecáš, to je strašný hi hi hi, to náš Slávek už má známost a ti naši kluci jsou asi tak stejně staří co? A vůbec
MÁ DAVID UŽ NĚJAKOU HOLKU?“ tuto nejotřesnější větu jsem měl nyní slyšet poprvé, bylo to jako rána polenem do hlavy, náhle mi došlo, že budu potřebovat nějakou osobu ženského pohlaví abych před okolím zcela unikl podezření. No zcela? Když spolu tenkrát žili manželé, kteří neměli děti byli pro ostatní poznamenaní a divní, zbývala jediná nepředstavitelná možnost, rozmnožit se s ženskou. S hrůzou jsem utekl do svého pokoje, za hlasitého smíchu obou kamarádek „hi hi hi ještě se stydí, tak že nemá!“ Vám budu něco povídat o Jarouškovi a jeho šikovném ocasu.
Bohužel,jeho telefonní číslo bylo zrušeno a v tom bytě již bydlí jiní lidé. Kde ho mám hledat? A co bych vůbec uvedl jako důvod toho hledání?
Dříve se lidé dali hledat pouze prostřednictvím veřejné bezpečnosti a telefonního seznamu. Internet nebo Facebook to si vůbec nikdo nedokázal ani představit. Vydal jsem se tedy hledat tam kam samy řekly, do kavárny Evropa na Václavské náměstí.
Stojím před nádhernou secesní budovou bývalého hotelu Šroubek. A zírám přes výlohu nad kovaným zábradlím dovnitř, je tam jen pár prázdných stolků, sbírám odvahu a vstupuji těžkými dveřmi, koukám s otevřenou pusou na velkolepé egyptské sochy pod schodištěm a cítím luxus,nádheru a vznešenost které měly kdysi šokovat nejbohatší hosty za první republiky. Přibíhá ke mně z temnoty pouze nějaký dědula s čepicí jako policajt „mladej koukej mazat ven tady nemáš co hledat“ balím kramle a je mi to líto, od té doby vždycky když procházím okolo, vzpomenu si na ten den přesně tak, jako na onen nezapomenutelný interiér hotelu.
Jsou ještě jiné možnosti, všiml jsem si na veřejných záchodcích řádky čísel telefonu za kterými bylo napsáno VYKOUŘÍM nebo Kája, Péťa, většina je nefunkčních a nebo se jedná o pomstu někomu koho následně mají telefonicky otravovat bukvice ve dne v noci.
Na druhém konci se konečně ozval nesmělý jemný mužský hlas „Haló, proč voláte?“ když se dozvídá o co mi jde, hned začne tykat „Tak buď ve tři odpoledne ve středu u Polské kultury“ cvak rychle zavěsil. Jdu na to setkání s velkým strachem a napětím. Čekám, asi deset minut po třetí, ke mně přistoupí starší muž a nenápadně zpoza novin zašeptá „ty jsi volal?“ Ten muž je odpudivý, nosí šedivý knírek a mastné vlasy hromady přebytečné zarudlé kůže v obličeji i na krku, chlupy v nose, v šedivém ošoupaném baloňáku. Okamžitě vím, že z toho mračna nezaprší. Procházíme se spolu a povídáme si svěřuji se mu jak jsem šel do Evropy a to jsem prý udělal chybu, tam dnes už nic není, tam se teplouši scházeli před lety, vůbec mi nedošlo, že máma mluvila o tom otřesném zážitku se ségrou který se jim ovšem stal když mámě bylo sedmnáct.
„Teď se to schází na hajzlech a nebo „U Petra Voka“ to má být nějaká hospoda na Smíchově. „Ale tam radši ani nechoď tam jsou tajný“ to znamenalo, že si vás tam vyhlédl nějaký přisluhovač nebo agent Stb dělal, jako že se s vámi chce seznámit a pak vás odvedl místo k sexuálním radovánkám, rovnou k výslechu. Sepsali tam s vámi protokol, zjistili veškeré vaše údaje i identitu, jestli chodíte do zaměstnání a už jste byl veden v jejich kartotéce. Potom kdykoliv byste odmítal třeba spolupracovat, nebo vstoupit do komunistické strany, vyhrožovali, že se o vaší homosexualitě dozví vaše okolí a spolupracovníci což se rovnalo společenské izolaci, životě v ústraní a opovržení nejen vámi ale i vaší rodinou. Zkrátka jste byli vydíratelní, pod hrozbou, z ostudy kabát nebo Kainovo znamení.
Moje naděje opět pohasly, to co neví o Pražském gaysvětě osmdesátých let tenhle dědula, tak to už neví nikdo, prostě nulová šance se seznámit. Odkázán jsem byl pouze na náhody z nichž devadesát devět procent nevyjde. Nohy se mi zčistajasna samy rozeběhly po chodníku a utekl jsem mu, volal za mnou ještě „tak co bude?“ v duchu mu odpovídám „nic, s tebou prostě nic“ Je mi ho líto a zároveň tu lítost směřuji i k sobě. Dopadnu snad jako on? …Budu muset jen čekat na nějaké náhodné zavolání?

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Davida můžete momentálně vidět v další části seriálu POKER FACE, ve které řeší provalenou homosexualitu svého syna Martina. Na epizodu se můžete podívat zde…