VZPOMÍNKY STARÉ BUKVICE: 9. díl – ARMÁDA VOLÁ!

Stojíme nazí v jedné řadě, bosýma nohama na studené bílé dlažbě. Dlouhá řada mladých mužů, někteří mají ochlupená stehna, jiní zase prsa. Jsou vidět jizvy, strie, dávných zranění, akné na zádech i jinde. Mísí se pachy podpaždí s pachy pohlaví a nohou. Atmosféra je napjatá vládne tu strach a ponížení. Visí tu desítky různých penisů, některé malé tmavé, jiné větší růžové s obnaženými žaludy i s pevně semknutými předkožkami, hrdě trčící, nebo zkroucené dovnitř k varlatům, ale všechny jsou jaksi smrsknuté strachy a zimou. U stolu sedí tři muži v uniformách a jeden v bílém plášti stojí vedle. Hádáte li že jde o odvodovou komisi trefili jste se. Dostáváme skleničky se jmenovkami a máme za úkol naplnit je, asi na padesát mužských jsou zde jen tři pisoáry, ustrašeným klukům to většinou nejde a v tlačenici už vůbec ne, ale nedá se nic dělat je to rozkaz! Stojím nahý se svou sklenicí a pozoruji ostatní jak se snaží, někteří neodhadnou proud moči a sklenice jim přetékají, mladé výkonné prostaty pumpují silné proudy do úzkých hrdel a spousta toho vyteče vedle na zem i na stěnu. Přišla má chvíle, stojím u mušle bosýma nohama ve chcankách a tlačím ze všech sil. Po chvíli ze mě vychází ze zadku mohutný hlasitý pšouk, okamžitě strašně zrudnu, ale nikdo z naháčů okolo ani nehlesne, všichni jsou ve stressu. Vzdávám to a stavím se znovu na konec fronty, nedokážu se vymočit za přítomnosti jiných lidí. Prosím kluka co už má sklenici plnou, smiluje se nade mnou a vlévá polovinu své moči do mé skleničky. Cítím vděk, úlevu a zároveň strašné ponížení. To horší má ale teprve přijít-výtěry konečníku. Chlápek v plášti nám strká do zadku špejle obalené vatou a vkládá do zkumavek. Potom následuje měření a vážení, zjišťování objemu hlavy kvůli velikosti plynové masky a důkladná prohlídka v mezinoží pod varlaty kvůli svrabu. Je to nejhorší den mého života a nejsem sám kdo to může tvrdit. Odvod je povinný pro všechny, vedle mě stojí nahý Savan Tofi, vyjímky neexistují pro nikoho. Jakmile přišel váš čas musíte přijít, omlouvá pouze smrt. Známého herce si tu nikdo nevšiml až když ho volali jménem, teprve pak se na něj pár lidí otočilo. Po tomhle očistci byl vyřčen ortel „schopen bez vady“ šly na mě mrákoty. Vypotácel jsem se ven ani nevím jak, datum nástupu na vojnu a místo mi přijde poštou.

Byla to taková normální obálka, akorát na ní bylo razítko vojenské správy. Nástup mám v říjnu na Slovensko do Michalovců rozbrečel jsem se, zimní přijmač do mrazu je daleko horší než jarní na léto, první půlrok na vojně je nejhorší. Otčím když si to přečetl jen svraštil čelo a vyslovil „těbůch“ v tu chvíli mu mě bylo upřímně líto, jedině on věděl že jsem gay, vycítil to jako muž a věděl taky, že budu mít na vojně peklo na zemi.

Další pohroma ovšem měla následovat, bratr našel moje gayčasopisy a ukázal je matce. Nevydržel jsem to, oblékl jsem se a utekl z domova. Bloudil jsem Prahou v naprostém zoufalství a beznaději a pomalu přicházel večer, uvědomoval jsem si, že na světě nemám nikoho, vůbec nikoho. Nikdo mě nemiluje akorát já se zamilovávám na první pohled do všech kluků co potkám, jsem tolik plný lásky a nemám jí komu dát, žiji naprosto zbytečně sedím a jezdím metrem stále dokola. Půlnoc mě zastihla na stanici Gottwaldova, musím opustit nástupiště, bude se zamykat, poslední vlak odjel. Vycházím pomalu po schodech před Palác kultury. Sedám si na studený mramor a přemýšlím. Co si počnu? Odvedou mě na Slovensko na dva roky, budu naprosto vytržen ze známého prostředí. Jestli to tam přežiju a vrátím se, domů už nebudu smět, pro svojí orientaci. A stejně by mě čekalo pět let práce ve velkopekárně v Michli. Ruční práce která mě bavila na učňáku v kolektivu se změnila na galeje anonymní velkovýroby. Tam se dělají noční za pár korun protože moje matka za mě tekrát jako za nezletilého podepsala nevýhodnou smlouvu, budu prostě dva roky sloužit vlasti a jestli to přežiju tak pak ze mě bude otrok ve fabrice, laciná pracovní síla. Vyhlídky mám mizerné, nějakého partnera si najít to bude zcela nemožné. Já už nechci žít. Pohlížím na panorama Prahy a oči se mi zalévají slzami „proč zrovna já?“ volám do půlnoční tmy, nikde ani živáčka, kráčím ani nevím kam a náhle se přede mnou otevírá dráha k nebesům, most. Dojdu až doprostředka a dívám se dolů, vzpomínám jak jsme tady byli s mámou, jak měla strach pustit mě blíž k zábradlí. Dnes je tam vysoký plot, ale tenkrát zábradlíčko sahalo do pasu.
Zlehounka přehazuji koleno přes, půjde to snadno, pak zase ze strachu usedám na bobek a dívám se skrz železné plaňky. Přesně uprostřed mostu nad největší hloubkou čtu nápis „Ježíš tě miluje“někdo ho tam napsal, aby odradil případného sebevraha……NE! stoupnu si na plochu opěradla zábradlí. Tři..dva …jedna, odrazím se po zádech ……a letím…

Jsem dvěstěsedmá oběť Nuselského mostu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

David se v úterý objeví v další části seriálu POKER FACE! Zde bude řešit coming-out svého syna. Podívejte se na promo: