VZPOMÍNKY STARÉ BUZNY – 8. díl

Další část seriálu o tom jaké to bylo pro gaye před 25-ti lety…! Já jsem byl milionář už v sedmnácti letech. Ano milion osm set tisíc mi byl vyplacen na ruku od jedné cikánky na Centrálním trhu. Tuto „obrovskou“ částku mi vyplatila se slovy „ ja pana neobmamim“za necelé dva tisíce našich českých korun propašovaných do Polska. Tenkrát byli v té zemi milionáři všichni. Nutno dodat, že za svého prvního walkmana jsem tam tehdy vyplázl třista tisíc. Zlotý totálně zdevalvoval a blížil se konec socialismu. Všichni z naší tehdejší party si jeli nakoupit oblečení, boty a elektroniku, nakonec jsem souhlasil, že s nimi pojedu také, teprve až když jsem se dozvěděl že v Polsku jsou k mání gayporno časopisy. Jestli byl problém sehnat u nás tehdy normální časopis, tak takový kde to spolu dělají dva chlapi, to bylo zcela nemožné. Chodil jsem sice pravidelně na různé ilegální burzy a bleší trhy, které se konaly většinou v neděli ráno. Také jsem utíkal když někdo náhle vykřikl „zátah“ a veřejná bezpečnost toto nelegální obchodování začala rozhánět. Tenkrát v té zvláštní době jste třeba šli po Václaváku a z ničeho nic od muzea začali do vás nabíhat řady policistů s obušky zahnali vás někam stranou do podchodu a potom nastoupili těžkooděnci kteří prováděli zásah proti nějaké nepovolené demonstraci která se tam konala. Tam jste poznali strach ale byl to zcela jiný druh strachu nový dosud nepoznaný uvědomili jste si že jste hlídaní a že se režim nebude ostýchat s vámi zatočit kdybyste náhodou nechtěli poslouchat nebo vyvíjet nějakou nelegální činnost. Například šíření pornografie byl také trestný čin. A na oné burze tento časopis tomu také odpovídal cenově, většinou byl schovaný pod bundou prodávajícího, který jen tak postával v podloubí. Když jsem se poprvé odvážil k němu přijít, koukal na mě nedůvěřivě, avšak nakonec mi podal jeden sešit a ukázal za roh. Měl jich pod tou bundou několik a vždy po jednom vám podal, abyste si mohli rychle prohlédnout a když se vám líbil, strčili jste ho tam rovnou do tašky a teprve potom se smlouvalo o ceně. Žádal jsem zboží i když jsem na něj tenkrát závratnou sumu tři stovky nikdy u sebe neměl, alespoň jsem svou fotografickou pamětí skenoval a ukládal ty obrázky do své paměti a doma si pak vybavoval jejich obsah zamčený v koupelně ve vaně.

Nyní jsem stál před stánkem který nabízel tyto publikace zcela legálně, ostatní se rozprchli do všech stran trhu a sraz byl až za dvě hodiny u stanice tramvaje na Grochovské v centru Varšavy. Krásný barevný magazín tam vyšel v přepočtu na sto padesát našich korun…vzal jsem jich tedy hned pět. Takový materiál, to budu mít snad na rok co prohlížet, byl jsem na vrcholu blaha, mě vůbec nezajímalo, že Alena tam výhodně vyměnila šišku suchého salámu který od nás propašovala za lakované lodičky a dvacet deka uheráku co měla sama na svačinu za skvělou kabelku. Koupil jsem si tedy alespoň jeden nádherný svetr a ostatním musel tvrdit, že stál dvakrát tolik, aby jim nebylo podezřelé na co padla velká část mých peněz. Zhruba totiž věděli kolik vezu, protože Poláci tehdy brali jen zelené stokoruny. Těsně před odjezdem jsme se sešli u Božky. Pomáhali jsme je stáčet do ruliček a strkali je místo tabáku do cigaret. Někdo si je například zašil do podšívky u kabátu a já nechtěl za žádnou cenu prozradit svůj úkryt. Na záchodě jsem ruličku bankovek strčil do prezervativu a zatlačil si jí do análu. Jelo se na noc, lůžkovým vlakem Wars. A ten samý vlak nás nyní odvážel opět zpátky ku Praze.
Nemohl jsem to už vydržet po půlnoci jsem rozsvítil maličkou lampičku která byla k dispozici u lůžka jinak všude tma, jen vlak drncal a já na spoře osvětleném polštáři koukal na ty nádherné výjevy mužské lásky, sedmnáctiletý, nadržený k zbláznění, svoji erekci tlačil do tuhé matrace v kupé. Snad odjakživa cítím pohledy, když na mě někdo kouká za chvíli to cítím, je to jako by po mně lezla moucha a většinou když se otočím tím směrem mé oči se střetnou s těmi které mě sledují. Teď jsem měl ten pocit také otočil jsem se nahoru a zahlédl v temnotě svítit oči, z pryčny nade mnou mě sledoval spolužák Milan.

Milan byl hodně zvláštní kluk se zvláštním příjmením, k nám do učňáku nastoupil později, až po půl roce stráveném na internátu kde ho ostatní kluci šikanovali. Jak jsem se měl o několik let později dozvědět. Jeho otec na Milanovo naléhání a neustálé prosby, ho nechal přeložit na učiliště do Prahy. Sice bude dojíždět jako mimopražský hodinu autobusem, ale jistě pochopíte že Milan by dojížděl třeba tři hodiny, jen aby unikl ze spárů svých trýznitelů z intru. Ještě než k nám přišel, už jeho příjmení znělo v učebně když soudružka profesorka kontrolovala docházku. „Jo tenhle, ten přijde až po novém roce“ a stejně to vždycky zase zapomněla a příště ho znovu vyvolávala nedostávajíc žádnou odpověď „zde.“ Mně to jeho příjmení znělo strašně hezky představoval jsem si ho jako Romea a toužebně na něj čekal, byl jsem zvědav jak vypadá, zřejmě to bude nějaký sportovec, kluci na internátě prý cvičí ráno rozcvičky? Nakonec přišel, byl velmi štíhlý a elegantní úplně jako Hana Zagorová hned jsem pochopil proč ho šikanovali. Tak tenhle kluk na mě nyní shlížel a viděl co si prohlížím. Okamžitě jsem zhasl a strachem jsem nemohl usnout. Milan byl totiž velká drbna, počítal jsem s tím že ráno všichni budou vědět o mém nákupu. Měl jsem být ovšem velmi překvapen, neřekl nikomu ani slovo a jen pohledem se mi vyhýbal. Bylo mi to náhle jasné-držel basu.

S Milanem jsme se hodně sblížili, měli jsme společné zájmy, hlavní byla populární hudba. Ve které jsme si ovšem nekonkurovali, jeho hvězda je Sandra a moje Madonna. Na burze kupujeme německé časopisy Bravo. Za stovku jedno číslo kvůli jednomu plakátu či obrázku našich favoritek. Později jsme se naučili jen si vytrhnout to co jsme potřebovali a časopis šel zase do světa hned na burze a za stejnou cenu. Měli tam i singly a elpíčka ovšem za horentní sumy. Já měl štěstí, Madonnina deska True blue vychází v Supraphonu v české mutaci. Je to prostě tak obrovská hvězda, že před ní musel kapitulovat i socialistický obchod s hudebninami. Sice až po třech letech co vyšla ve světě, ale i tak se na ní stojí obrovské fronty a za dva dny není nikde k dostání.
Jehla našeho gramofonu lehce ukrajuje drážky, já jsem kvůli tomu udělal áčko abych mohl stát od rána před prodejnou a dostal ji. Některé písničky ještě ani neznám. Milan mi totiž dokázal sehnat jen kazetu, na které byla nahraná jen první strana té desky. A pět set za originál z burzy jsem dát opravdu nemohl. Hudba je to jediné co mě drží nad vodou, už skoro dva roky jsem neměl žádnou příležitost seznámit se s nějakým klukem a mít s ním sex. S Milanem bych si to vůbec nedokázal představit, je to spíš jako moje nejlepší kamarádka. Sex je pro nás naprosté tabu. Jen tvrdí, že chodí s nějakou Ivanou od nich ze vsi z pošty. Jenže to říká všem kteří se ho ptají s kým chodí.
Tohle nás ovšem tolik nepálí, největší hrůzu máme ze strašáka který se pomalu, ale jistě blíží, den za dnem, měsíc za měsícem.
Přišlo mi to taky do schránky a byl to opravdu strašný šok! Měl jsem z toho takovou hrůzu a už je to tady, jeden malý hloupý papírek který vás vytrhl od vašich rodičů, od sourozenců absolutně vykořenil, surově vytrhl z vašeho dosavadního života na strašně dlouho. Odtáhl až třeba na druhý konec republiky a nemohli jste proti tomu nic dělat a jak se tato pohroma jmenovala? Byla to jen dvě slova, při nichž mě i dnes ještě když si na to vzpomenu zamrazí v zádech…
Povolávací rozkaz!